Odpověď
Zákonná úprava
Zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech, zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele
Zpětným odběrem se rozumí odebírání použitých výrobků povinnými osobami od spotřebitelů bez nároku na úplatu za účelem jejich využití nebo odstranění.
Spotřebitelem se pro účely zpětného odběru rozumí dle § 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, každá fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami (tj. např. pro použití těchto výrobků pro potřeby svých členů, zaměstnanců apod.). Spotřebiteli jsou ve smyslu citovaného zákona nejen fyzické osoby, ale i podnikatelské subjekty, které nakupují výrobky s nimiž dále nepodnikají.
Povinnou osobou ke zpětnému odběru výrobků je právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která výrobky podléhající zpětnému odběru vyrábí nebo uvádí na trh v České republice výrobky zahraničního výrobce.
Tato definice se vztahuje k výrobkům uvedeným v § 38 odst. 1 zákona o odpadech, dodávaným spotřebiteli k jejich užití. Osoby, které výrobky vyrábí nebo uvádí na trh v ČR výrobky zahraničního výrobce, které nejdou do oběhu spotřebiteli, nejsou povinnými osobami a nevztahuje se na ně povinnost zpětného odběru podle § 38 zákona o odpadech. V případě, že je výrobek vyroben v ČR a je určen ke spotřebě v ČR, stává se tedy povinnou osobou pro zajištění zpětného odběru tuzemský výrobce. V případě, že je výrobek vyroben v zahraničí a je určen ke spotřebě v ČR, stává se povinnou osobou ke zpětnému odběru osoba uvádějící tento výrobek na trh v ČR, tj. právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je prvním tuzemským držitelem výrobku v ČR.
Povinnou osobou pro zajištění zpětného odběru výrobků v případě, že je výrobek součástí funkčního celku, se rozumí výrobce výrobku nebo dovozce funkčního celku. Povinnost zpětného odběru se vztahuje na daný výrobek, nikoliv na celý funkční celek.
Povinnost zajistit zpětný odběr použitých výrobků nabídnutých ke zpětnému odběru je uložena povinné osobě, nikoli poslednímu prodejci. Z ustanovení § 38 zákona o odpadech vyplývá, že zpětný odběr zajišťuje, resp. organizuje povinná osoba a určuje rovněž, kde se nachází místa zpětného odběru. Prakticky jde o to, aby se povinná osoba dohodla s posledním prodejcem, zda bude provozovna prodejce místem zpětného odběru. Technickou realizaci zpětného odběru může samozřejmě na základě smluvního vztahu pro povinnou osobu zajišťovat i jiný subjekt. Pouze v případě, že poslední prodejce nesplní informační povinnost uvedenou v § 38 odst. 5 zákona o odpadech, je sám povinen použité výrobky odebírat přímo v provozovně, a to bez nároku na úplatu od spotřebitele, po celou provozní dobu a bez vázání odebrání použitých výrobků určených ke zpětnému odběru na nákup zboží.
Povinnost zajistit zpětný odběr použitých výrobků má povinná osoba, a to bez ohledu na výrobní značku a do výše, kterou za vykazované období stanovené podle § 38 odst. 10 zákona o odpadech vyrobí nebo doveze. Jednoznačně nesmí být odebírání použitého výrobku od spotřebitele vázáno na výrobní značku. Spotřebitel může odevzdat v místě zpětného odběru zřízeném výrobcem „A" i použitý výrobek výrobce „B" (tj. tentýž druh výrobku, např. pneumatika, ale jakékoliv výrobní značky). Povinná osoba „A" musí zajistit zpětný odběr pneumatik v jí zřízených místech zpětného odběru i od jiných výrobců, ale pouze do zmiňovaného množství.
Odpadová evidence nezahrnuje „nakládání s použitými výrobky". Použitý výrobek se poprvé jako odpad zaznamenává v průběžné evidenci o odpadech osoby oprávněné k jeho využití nebo odstranění. Až tento subjekt, kterému je zpětně odebraný výrobek předán, s ním dále nakládá jako s odpadem.
