Látky poškozují ozonovou vrstvu se začaly ve velkém rozsahu používat ve druhé polovině minulého století v souvislosti s rozvojem chladírenského průmyslu (ledničky, mrazničky) a nárůstem množství vyráběných klimatizací. Využívaly se také v protipožární ochraně, jako nadouvadla izolačních pěn, v zemědělství proti škůdcům a chorobám, v nátěrových hmotách jako rozpouštědla, ve zdravotnictví jako hnací plyn inhalátorů apod. Nejvíce emisí se do atmosféry dostalo do konce 80. let 20. století, kdy se na základě výskytu tzv. ozonové díry nad Antarktidou začalo výrazně omezovat používání téměř stovky látek prostřednictvím Vídeňské úmluvy (1985) a Montrealského protokolu (1987). V současné době se podařilo snížit celosvětovou výrobu a spotřebu oproti 80. letům 20. stol. o 98%.
Látky poškozují ozonovou vrstvu obsahují chlor či brom. Známé jsou pod označením „freony“ (tzv. CFC a HCFC látky), halony a další. Jejich vliv na ozonovou vrstvu se charakterizuje hodnotou potenciálu poškozování ozonové vrstvy (ODP z anglického ozone depleting potential). Kromě toho jsou všechny látky poškozují ozonovou vrstvu významnými skleníkovými plyny. Tyto látky mají při vypuštění do atmosféry různou dobu životnosti, od jednotek po stovku let.
Základním předpisem EU je nařízení (EU) 2024/590 (PDF, 1,22 MB), které primárně stanovuje zákaz výroby, uvádění na trh a použití látek poškozujích ozonovou vrstvu. Zároveň však v souladu s Montrealským protokolem stanovuje výjimky, které některé činnosti povolují, a pro tyto výjimky určuje pravidla jejich používání.
