Účel minimálních vzdáleností
Minimální vzdálenosti jsou preventivním nástrojem ochrany ovzduší, jehož hlavním účelem je zajistit dostatečný odstup mezi vybranými stacionárními zdroji produkujícími emise znečišťujících látek obtěžujících zápachem nebo emise tuhých znečišťujících látek (dále také „prach“) a vybranými plochami vymezenými v územním plánu.
Minimální vzdálenosti jsou koncipovány jako nástroj oboustranné ochrany. Na jedné straně chrání obyvatele před příliš blízkým umísťováním vybraných nových stacionárních zdrojů, na straně druhé poskytují ochranu existujícím stacionárním zdrojům před vymezováním vybraných zastavitelných ploch v územním plánu v přílišné blízkosti těchto zdrojů.
Právní rámec minimálních vzdáleností
Minimální vzdálenosti byly do právního řádu České republiky zavedeny zákonem č. 42/2025 Sb., kterým byly do zákona doplněny nový § 12a a příloha č. 2a vymezující dotčené stacionární zdroje (jedná se o taxativní výčet stacionárních zdrojů). Vyhláška č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší, ve znění navazující vyhlášky č. 398/2025 Sb. (dále jen „vyhláška“), stanovila konkrétní hodnoty minimálních vzdáleností a dotčené plochy (příloha č. 20) a upravila způsob uplatnění minimálních vzdáleností (§ 27d).
Na jaké plochy se minimální vzdálenosti vztahují
Přesné vymezení ploch v územním plánu, pro které se použijí minimální vzdálenosti, je uvedeno v příloze č. 20 části II vyhlášky.
Jedná se o tyto plochy s rozdílným způsobem využití podle jednotného standardu územně plánovací dokumentace:
- Plochy bydlení podle § 15 vyhlášky č. 157/2024 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a jednotném standardu, ve znění vyhlášky č. 457/2025 Sb. (dále jen „vyhláška č. 157/2024 Sb.“).
- Plochy občanského vybavení veřejného a lázeňského podle § 17 odst. 4 písm. b) a e) vyhlášky č. 157/2024 Sb.
- Plochy smíšené obytné podle § 20 vyhlášky č. 157/2024 Sb.
- Plochy městské obytné podle § 32 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 157/2024 Sb.
Jak se minimální vzdálenost určuje
Konkrétní hodnoty minimálních vzdáleností v metrech jsou pro jednotlivé stacionární zdroje uvedené v příloze č. 2a zákona stanoveny v příloze č. 20 části I vyhlášky.
Zákon v § 12a odst. 6 výslovně omezuje hodnoty minimálních vzdáleností stanovených vyhláškou – žádná z nich nesmí přesáhnout 500 m.
Minimální vzdálenost se u stacionárního zdroje umístěného ve stavebním objektu, který má unikátní identifikátor v základní bázi geografických dat (dále jen „ZABAGED“), určuje od hrany tohoto stavebního objektu. Je-li stacionární zdroj umisťován do stavebního objektu, který je nově umisťován jako součást záměru, určuje se minimální vzdálenost od hrany tohoto stavebního objektu. V ostatních
případech se minimální vzdálenost určuje od geometrického středu stacionárního zdroje (§ 27d odst. 4 vyhlášky).
Při určování minimálních vzdáleností je vždy rozhodující nejkratší spojnice mezi hranicí vybrané plochy v územním plánu a příslušným referenčním prvkem – tedy hranou stavebního objektu, hranicí provozovny, hranicí parcelního pozemku nebo geometrickým středem stacionárního zdroje, podle toho, o kterou z výše uvedených situací se jedná (§ 27d odst. 7 vyhlášky).
V jakých situacích se minimální vzdálenosti uplatňují
Na základě § 12a odst. 1 zákona orgány ochrany ovzduší z minimálních vzdáleností vychází při:
- vydání stanoviska (§ 11 odst. 2 písm. a) zákona),
- závazného stanoviska (§ 11 odst. 2 písm. b) zákona) a
- povolení provozu (§ 11 odst. 2 písm. c) zákona).
Další podrobné informace v kontextu minimálních vzdáleností a vydávání stanovisek podle § 11 odst. 2 písm. a), b), c) zákona; minimální vzdálenosti a proces EIA; kdy se minimální vzdálenosti neuplatňují; vymezení pojmu modernizace, stávající areál a spoustu dalšího se dozvíte v metodickém pokynu > viz sekce ke stažení níže.
